Po sobotním utkání s Frenštátem měl frýdlantský obránce MICHAL STRIŽÍK úsměv od ucha k uchu. Bodejť by i ne. V dopoledních hodinách jeho svěřenci zvítězili v krajském přeboru staršího dorostu, odpoledne zase bral tři body sám Michal.

Dnešní den byl pro tebe asi trochu hektický?

Musím říct, že to byl úžasný den. S dorostem se výsledkově hodně trápíme, vlastně ani nevím, kdy kluci v soutěži naposledy vyhráli, ale co jsme k nim přišli společně ještě s Adamem Šigutem a Ivo Somrem, tak jsme ani ve starších, ani v mladších, nezískali ještě bod. To je všechno strašně moc náročné na psychiku. Kluci ale dnes zápas s Opavou opravdu odedřeli a konečně se to štěstí přiklonilo na naší stranu. Nějaké body jsme mohli získat už v předešlých zápasech, ale to nám ještě nevyšlo. Dnes jsme dali gól na tři dva a už se nám to podařilo udržet až do konce.

To se nálada na odpolední zápas mužů s Frenštátem určitě vylepšila?

Přesně jak říkáš. V šatně byla po zápase velká euforie. Když jsem viděl kluky slavit a tančit, byl jsem z toho až dojatý. Pak jsem rychle spěchal domů, dal si oběd a na pár minut si zdřímnul.

Co k odpolednímu zápasu? Začátek z naší strany nebyl moc ideální…

Jo, to máš pravdu, tam jsme přežili prakticky vlastní smrt. Frenštát byl v první půli jasně lepší, klidně mohl vyhrávat 0:3. Naštěstí nám dali pouze jednu branku a nám se pak v samém závěru poločasu díky dědečkovi Wozymu podařilo vyrovnat. Pak se u nás ukázala obrovská síla té kabiny. Už když jsme šli v poločase do kabiny, tak se všichni mezi sebou slovně uklidňovali. Prostě nám nevyšel poločas, nesmíme být z toho nervózní. V kabině pak udělal trenér se staršími hráči super práci. Druhá polovina střetnutí už byla naprosto o něčem jiném. Tam jsme ukázali, že jsme velká parta a skvělý manšaft. Šli jsme si všichni za svým cílem. Pro mě osobně to byl hodně emotivní zápas, protože poločas byl opravdu hrozný a já jsem teď moc šťastný. Jdeme slavit, jdeme na pivo (smích).

Ještě mi neutíkej. Vraťme se ještě k frýdlantskému dorostu. Jak tě vůbec naplňuje trénování zdejší mládeže?

Musím se přiznat, že jsem zprvu vůbec nevěděl do čeho jdu. Myslel jsem si, že jsem už dost zkušený, jelikož už nejsem nejmladší a mám už něco odehráno. Kluky jsme však přebrali v nešťastné době, kdy začal úřadovat covid. K tomu všemu se přidaly maturity, střední školy, puberta. Hodně bojujeme s účastí kluků na trénincích. Během toho roku nám skončilo pět hráčů, tým jsme doplnili jen o dva. Mnohdy se nám stalo, že se kluci omluvili ze zápasu a nedošli. Je to strašně těžké pak na hlavu. Na hřišti jsem prakticky každý den, jelikož když nemám trénink s muži, tak jej mám s klukama z dorostu. O víkendu jsou zápasy, ani se nedivím, že jsem doma pod tlakem (usmívá se). Ale je to pro mě nová zkušenost a já musím říct, že jsem strašně šťastný za kluky z mladšího dorostu a ze starších žáků. Vždyť ti kluci odehrají i tři zápasy během víkendu. Na druhou stranu si ale říkám, že vše zlé bude jednou pro něco dobré. Jde vidět charakter těch mladších kluků. Z krajského přeboru se spadne, to už je teď jisté, já však věřím, že nás to nakopne k lepším zítřkům. Mládež ve Frýdlantu má svou budoucnost.

Věříš, že další sezona bude pro dorostenecký fotbal daleko úspěšnější?

Ano, určitě (rezolutně)! Právě ti mladí kluci, co teď hrávají i tři zápasy za víkend, mají skvělý charakter. Tím bych určitě chtěl vyzdvihnout práci našich žákovských trenérů, ať už Davida Marka s Bohdanem Veličkou, nebo Jardu Rozkydala s Peťou Stávkem. I proto říkám, že frýdlantská mládež má budoucnost.

Vraťme se ještě k mužům. Do konce sezony nám zbývají už jen dvě kola. Zápas v Bílovci a pak domácí derniéra s Polankou. Za výhodu můžeme považovat to, že se vůbec nemusíme ohlížet na výsledky ostatních, ale první místo si můžeme uhrát sami za sebe…

Los nám moc nepřál, ale to vůbec nevadí. Já této partě prostě věřím. Někdy se musím smát těm řečem, které tady kolují, že jsme nějací žoldáci. Já tu společně s masérem Jirkou Pěgřimem působím nejdéle, nějakých deset let, ale ta parta co tady je teď, to je něco neuvěřitelného. Máme obrovský týmový duch a v týmu velké osobnosti, jako třeba Švrk, Wozy, Keksa, Zdena Staněk, Souky…to je naprostá fantazie. Když přijedeme na zápas, tak už si tady žijeme svůj život. Každý z nás si ty dvě hodiny na hřišti užívá. Samozřejmě, že srandujeme, ale také se dokážeme mezi sebou i seřvat. A to jsou ty aspekty, kvůli kterým se nám daří a vítězíme. Jednoznačně tedy říkám za všechny, my tu divizi chceme vyhrát. Pro sebe, pro trenéry a pro naše skvělé fanoušky.

Zmínil si, že ve Frýdlantu už nějaký ten rok působíš. O víkendu to bylo šest let, kdy se mužský tým zúčastnil druhého amaterského Eura. Vzpomeneš si ještě na chvíle ve francouzském Morzine?

Samozřejmě, že si na vše velmi dobře vzpomínám. Když odbočím, tak ono je také i deset let od doby, kdy jsme na prvním Euru získali stříbrné medaile. Musím říct, že mám neskutečné štěstí na spoluhráče. Za celou tu dobu, co tu jsem, tak tu vždy byli úžasní kluci. No a k té Francii se mi váže ještě jedna vzpomínka.

Jaká? Povídej…

Ano, v Morzine jsme udělali úspěch, ale my tehdy byli nějakých snad deset minut od sestupu do krajského přeboru. Mám to jako dnes, když jsme poslední zápas v Petřkovicích nezvládli a vysoko prohráli. Naštěstí to dopadlo dobře a my se udrželi.

CzechEnglish